STRANGER IN THE FAMILY

Obsah: Žijete si spokojený život – máte skvělého přítele, dostali jste se na vysokou vašich snů, ale z ničeho nic vám otec oznámí tu tíživou věc: „Budeš mít nevlastního bratra.“

Musí to být vždy tak zlé, jako to zpočátku vypadá?

(6776 slov)

Kudrnatý chlapec vytočil číslo svého přítele a nedočkavě čekal, až se na druhé straně telefonu ozve jeho hlas.

„To už ti chybím?“ zasmál se Kurt.

„Ani nevíš jak. Ale tak mě napadlo, že bych se zastavil, pokud jsi doma.“

„Rozhodně jsem pro. Stejně se nudím. Táta zase někam odešel. Poslední dobou tráví s tou Carole nějak moc času, takže jsem tu opět sám,“ jeho hlas už nezněl tak vesele, nový vztah Burta s tou baculatou plavovláskou jej trápil a Blaine to věděl.

„V tom případě jsem u tebe za pár minut, Cooper má cestu okolo, tak mě k vám hodí.“

„Už se těším.“

Brunet zavěsil a lehl si na postel. Snažil se přes to všechno, co se v poslední době dělo, přenést, ale nemohl. Bránila mu v tom starost o jeho otce. Chtěl, aby byl šťastný, samozřejmě, že to chtěl. Jenže se obával, že si k tomu vybral špatnou osobu. Sice Carole moc neznal, ale věděl o ní jednu věc – přistěhovala se sem z Francie, protože se rozvedla se svým mužem.

Opravdu bohatým mužem, napadlo Kurta.

Právě tohle byl důvod jeho starostí. Bál se, že za pár týdnů bude pro Carole jeho otec moc obyčejný chlápek – vždyť pracoval jako automechanik a jeho plat se ani v nejmenším nemohl rovnat platu jejího bývalého manžela.

Z přemýšlení jej vytrhl zvonek, což signalizovalo jedno jediné – Blaine je tu.

Vyskočil tedy hbitě na nohy a rozeběhl se k domovním dveřím. Jen co je otevřel, musel se smát, jeho přítel stál přímo před ním, usmíval se na všechny strany a dnes vynechal gel, takže mu kudrlinky padaly do očí.

Ještě se rozhlédl, zda nezahlédne staršího z Andersonovic bratrů, ale zdálo se, že Cooper už je dávno ten tam.

„Kde máš gel?“ optal se Blaina místo pozdravu a líbnul jej na rty.

„Ale kuš, jsi horší než brácha. Ten do mě rýpal celou cestu. Prostě mi došel a on říkal, že pokud chci, tak mi pro jedno balení zajede a přiveze mi ho sem.“

„Tak mu vyřiď, že já tě radši bez toho gelu,“ ušklíbl se brunet a vtáhl jej dovnitř, jelikož venku bylo chladno.

„Teda, lásko, neznat tě, tak řeknu, že to vyznělo…“

„Blaine!“ okřikl jej Kurt a měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas, když mu došel druhý výraz toho, co řekl.

„To ty, ne já.“

„Mlč už a raději pojď nahoru.“

„Vidíš, už zase…“

„Blaine!“ Modrooký mladík se na něj nevěřícně podíval, ale nedokázal se zlobit. Ne, když viděl psí pohled v přítelových očích.

„Pardon, tak pojď,“ kudrnatý chlapec jej čapl za ruku a táhl nahoru po schodech.

Jen co vešli do ložnice, už se zase smáli. Blaine objal svého přítele okolo pasu a lehce jej políbil. Nejdříve na rty, poté na tvář a nakonec na krk.

„Co kdybychom si zatančili?“ navrhl a všiml si překvapeného výrazu v brunetových očích.

„Zatančili?“

„Jo,“ jen co přikývl, došel k reproduktorům od iPodu, jež stály na psacím stole připojil k nim svůj přehrávač a pustil svou oblíbenou skladbu. Poté popadl svého přítele do náruče a přitiskl se k němu.

Jen co se pokojem rozlehla tichá hudba, oba mladíci se začali pohybovat do rytmu. Oba mlčeli a jen si užívali přítomnost toho druhého.

A já tě budu milovat, baby – pořád,
A budu tu navždy a každý den – pořád,
A budu tu, dokud nepřestanou hvězdy zářit,
Dokud se nebe neprolomí a,
A slova nebudou dávat smysl,
A vím, že až umřu, budu myslet na tebe,
A budu tě milovat – pořád.

Blaine si začal prozpěvovat společně s písničkou a všiml si, že se na něj jeho přítel podíval se zamilovaným výrazem v očích.

Jen co dotančili, oba se slabě usmáli, ale zůstali v těsném objetí.

„Miluju tě,“ zašeptal Kurt.

„Já tebe mnohem víc,“ mrkl na něj kudrnatý chlapec a na důkaz svých slov jej políbil – dal do toho polibku vše, co cítil.

„Včera jsme se dohodli na kompromisu,“ namítl tiše brunet a zadržoval smích.

„To bylo včera, dneska tě miluju zase o něco víc-“

„Blaine,“ přerušil jej jeho přítel. „Nebudeme se o tom hádat, ne dneska, ano?“

„Dobře, promiň. Chceš mluvit o tátovi? Trápí tě to dneska celý den,“ změnil Blaine téma, protože si byl jistý, že se Kurt potřebuje vypovídat.

„Já nevím… nevím co si o tom myslet, co tátovi říct… jak s ním o tom mluvit. Bojím se o něj, bojím se, že se zklame a… ach bože, jsem tak příšerný syn.“ Najednou pochodoval po pokoji a prsty si masíroval spánky.

„Lásko,“ kudrnatý chlapec jej popadl za paže, „lásko, poslouchej.“ Stoupl si před něj a zadíval se mu do očí.

„Jsi ten nejlepší syn, jakého si tvůj táta mohl kdy přát. Jen se o něj bojíš, na tom není nic špatného. Je to přirozené. Chceš, aby byl šťastný a ne zklamaný, ale víš jak to chodí…“

„Na to musí přijít on sám,“ zašeptal Kurt.

Jejich rozhovor narušilo cvaknutí dveří a ženský smích.

„On si ji přivedl sem,“ zašeptal zděšeně Kurt a zbledl. Nebyl připravený na to se s ní setkat.

„Pššt, třeba tam nebudeš mu-“

„Kurte?“ ozvalo se zespodu.

„Blaine, já-“

„Ššš, klid, půjdu s tebou, je to jen jedna ženská ve středních letech, co randí s tvým tátou.“

„Kurte?“ zaslechli Brtův hlas znovu.

„Už jdu,“ křikl na něj zpět a zhluboka se nadechl.

„Pojď,“ popadl svého přítele za ruku a tiše si mumlal sám pro sebe, že to přeci nic není.

Pomalu sešli schody a zarazili se v chodbě. Bylo jim jasné, že Burt a Carole budou v obývacím pokoji.

„Ber to z té lepší stránky, konečně budeš vědět s kým to vlastně tvůj táta chodí,“ špitl mu Blaine do ucha, letmo jej políbil na rty a otevřel dveře, jež byly před nimi.

„Blaine, ty jsi tu také,“ podíval se na něj překvapeně vysoký muž.

„Dobrý, jo, jsem, před chvílí jsem přijel,“ slabě se usmál, a poté se podíval na svého přítele.

„Dobrá tedy, Kurte, chtěl jsem ti představit Carole, svou přítelkyni.“

Vysoký brunet se podíval na ženu před sebou a usmál se.

„Rád vás poznávám,“ podal jí ruku a ona ji s obrovským, přívětivým úsměvem přijala.

„Já tebe také.“

„A tohle je můj přítel, Blaine,“ představil chlapce vedle něj.

„Těší mě,“ podal jí ruku i mladý Anderson.

„I mě,“ věnovala mu další úsměv Carole.

„Takže, máte něco v plánu?“ optal se Kurt a podíval se na svého otce.

„Vlastně ne, chtěl jsem jen, abys Carole konečně poznal.“

„Fajn,“ přikývl s úsměvem brunet, „protože my…“

„Chystali jsme se jít ven,“ skočil mu do řeči jeho přítel a vzal jej za ruku.

„Ven?“

„Jen se projít, celý den jsme někde zavření,“ pokračoval Blaine.

„No dobrá.“

„Za chvíli budeme zpět,“ přidal se i Kurt a už táhl svého kudrnatého přítele zpět do ložnice, aby se mohl převléknout.

„To bylo…“ začal Blaine, jen co zavřel dveře.

„Trapný,“ dořekl jeho přítel a hrnul se ke skříni, aby si oblékl rifle a mikinu. „Opravdu odtud potřebuju vypadnout.“

„Lásko,“ mladík k němu došel a vzal jeho ruce do svých. „V klidu, prosím tebe. Máš to za sebou, už žádné trapné přestavování.“

„Co když tu zůstane přes noc?“

„Kurte, tvůj táta je dosp-“

„Dospělý a má právo na svůj život, já vím. Jen nejsem připravený na někoho dalšího v naší rodině.“ Smutně sklopil hlavu a povzdechl si.

„Zab mě. Prosím…“

„Ale notak,“ kudrnatý mladík jej pevně objal a políbil do vlasů. „Bude to v pořádku, za pár dní si zvykneš. A teď se půjdeme projít, ano? Jen my dva, nikdo jiný.“

Kurt se dal do převlékání a jak mile si všiml, že si jej jeho přítel zálibně prohlíží, zakroutil hlavou.

„No co?“ zasmál se Blaine.

„Ten tvůj pohled.“

„Jaký?“

„Takový…“

„Že bych po tobě nejradši právě teď skočil?“ chlapec s lískovýma očima jej popadl okolo pasu a zazubil se. „Je jen pravdivý.“

„Tak si to nech na jindy,“ mrkl na něj Kurt a natáhl na sebe mikinu. „A teď pojď.“

**

Na druhý den čekalo Kurta další nemilé překvapení. Hned jak se probudil a mířil si pro snídani, zjistil, že s ním chce jeho otec mluvit. Čekal na něj v kuchyni a usmíval se.

„Dobré ráno,“ zamumlal brunet ospale.

„Dobré,“ dostalo se mu odpovědi. „Poslyš, Kurte, posaď se, chci s tebou ještě něco probrat.“

„Nestačila ta včerejší přepadovka s Carole?“

„Jde tak trochu o to, posaď se.“

Chlapec si poslušně sedl s hrnkem kávy a zadíval se z okna.

„Měl jsem ti o tom dát vědět, já vím, omlouvám se, ale… bylo to impulzivní. Každopádně jsme se dohodli, že dnes zajdeme na oběd, abys poznal i Sebastiana.“

„Sebastiana?“ vykulil brunet oči a málem mu zaskočila káva.

„Carolina syna. Je stejně starý jako ty a začal chodit na Dalton.“

„Děláš si legraci?“

„Ne.“

„Nikdy předtím jsi ho nezmínil.“

„Nepřišlo mi to podstatné, já…“

„Tati!“ Kurt se na něj nevěřícně díval. „Tohle je podstatné!“

„Máš pravdu, omlouvám se, měl jsem ti to říci dřív. Každopádně buď v půl dvanácté připravený, ano?“

„Musím?“ ptal se zmučeně chlapec.

„Ano.“

Po těchto otcových slovech se zvedl a zamířil k sobě do pokoje. Vzal si s sebou jen kafe.

Posadil se ke stolu a zadíval se do prázdna.

On mi chtěl naznačit, že budu mít bratra? A z Daltonu?, ptal se sám sebe. To je… ne, tohle nemůže být pravda, to je jen zlý sen.

Možná nebude tak špatný, kluci na Daltonu jsou v pohodě, vždyť to víš, chodil jsi tam ty i Blaine, ozval se druhý hlásek v jeho hlavě.

„Na tom něco bude,“ přiznal nahlas a rozhodl se dá tomu všemu šanci. Konec konců, už jako malý si přál bratra nebo sestru.

**

Ani se nenadál a už se svým otcem mířil do restaurace. A až když vcházeli dovnitř, uvědomil si, že o tom všem ještě nestihl napsat Blainovi, a tak si umanul, že mi poté napíše a někam večer zajdou – třeba do kavárny, již měli oba rádi.

Moc nedával pozor, jen šel za Burtem, jenž mířil k zadnímu stolu a Kurtovi až teď došlo, že už u něj někdo sedí. Bylo to Carole a její syn. Zvědavě si jej prohlédl. Musel být o něco vyšší než on sám, měl krátké hnědé vlasy a na sobě Daltonskou uniformu.

Typické, pomyslel si a musel se ušklíbnout.

Sledoval, jak si s ním jeho otec podal ruku, a poté políbil svou přítelkyni. On sám jen kýval na pozdrav a donutil se k lehkému úsměvu.

„Kurte, tohle je Sebastian,“ dala se do představování Carole. „Sebby tohle je Kurt.“

Oba chlapci si podali ruku a propichovali se zkoumavými pohledy. Neřekli si ani „těší mě“ nebo „rád tě poznávám“. Na obou bylo znát, že jejich nadšení nechali pro dnešek doma.

Oběd se jim táhl nesmírně dlouho, alespoň modrooký brunet měl pocit, že tu sedí snad celý den, jediné zpestření pro něj byla zpráva, jenž mu přišla – jeho přítel se očividně doma nudil, a tak jim vymyslel program na večer. Navrhoval zajít do Lima Bean, o čemž ostatně Kurt přemýšlel už dříve, a proto nadšeně souhlasil.

Domů se Burt se svým synem vydali o dvě hodiny později a vládlo mezi nimi podivné ticho. Ani jeden netušil zda něco říci nebo ne.

„Poslyš, Kurte,“ začal vysoký muž, když přišli domů.

„Nevím, zda to víš, ale Seastian je…“

„Gay? Jo, to mi došlo. Choval se jako idiot,“ zamumlal brunet a vydal se k sobě do pokoje.

„Kurte!“

„Poslyš, tati, fakt jsem rád, že někoho máš a jsi šťastný, Carole se zdá jako skvělá ženská, ale nemůžeš po mě chtít, abych z toho všeho hned skákal radostí. Zvlášť, když je její syn takový… nafoukaný a rozmazlený pitomec, co má neustále potřebu vyprávět o tom, jak se měl ve Francii.“

Těmito slovy jejich debata skončila. Burt se neodvažoval nic namítat, protože nějaké jeho já si bylo vědomo pravdivosti slov, jež právě slyšel, a také se nechtěl hádat se svým synem. Věděl, jak těžké pro něj tohle musí být. On sám si v pubertě prošel něčím podobným.

**

Večer se Kurtovi přiblížil neuvěřitelně rychle, a když v půl šesté odcházel z domu, uměl už zase dobrou náladu. Těšil se na Blaina a na to, jak se bude moci vypovídat z toho všeho, co se mu za den přihodilo.

Zároveň se také nemohl dočkat až uvidí úsměv svého přítele, byl si totiž jistý, že ten mu rozzáří podvečer ještě o něco více.

Po pár minutách došel až ke kavárně a jen co vešel dovnitř, měl pocit, že má halucinace. Přímo naproti němu seděl Blaine s vysokým klukem v Daltonské uniformě. S jeho novým, nevlastním bratrem.

Chvíli stál na místě a snažil se pochopit, co tam Sebastian dělá, jenže jeho mozek nenacházel žádné logické vysvětlení. Vykročil tedy přímo k nim a zastavil se až těsně u stolu.

„Co tu děláš?“ vyjel na Sebastiana, aniž by pozdravil svého přítele.

„Já?“ otázal se jmenovaný a ušklíbl se. „Spíš co tu otravuješ ty, ne?“

„Hej!“ okřikl je Blaine. „Odkud se znáte?“

„Spíš by mě zajímalo, odkud ho znáš ty,“ mračil se Kurt.

„Odtud, přisedl si, říkal že mě zná díky Slavíkům.“

„No jasně, Dalton,“ modrookému chlapci povolovaly nervy.

„Laskavě vypadni, Sebastiane, nemám na tebe náladu ještě teď, stačil mi ten oběd.“

„Oběd?“ ozvalo se dotčeně od jeho přítele.

„Je to syn Carole,“ vysvětlil mu Kurt. „Dneska jsme byli všichni na obědě… Už jsi se zvedl?“ věnoval nepříjemný pohled mladíkovi vedle sebe.

„Mě se nech-“

„Půjdeme jinam,“ skočil mu do řeči Blaine, jelikož se mu napjatá situace ani trochu nelíbila. Rychle se tedy zvedl a vzal si svůj kabát.

„Rád jsme tě poznal!“ křikl za ním ještě Sebastian, když s Kurtem, ruku v ruce, odcházeli.

„Já ho tak strašně nenávidím!“ vztekal se vysoký brunet, jen co vyšli na ulici.

„Lásko, klid,“ objal jej kudrnatý mladík a lehce jej políbil na tvář. „Notak, je to jen jeden pitomec, kterému brzo dojde, jak se chovat.“

„Když já… kdyby se tu aspoň nebavil s tebou. Teď ho nenávidím ještě víc!“

„Už s ním nikdy nebudu mluvit o samotě, pokud tě to uklidní.“

„Nechci tě omezovat,“ povzdechl si Kurt, ale uvnitř z nějakého důvodu cítil vítězství. Bál se snad, že by mu Sebastian mohl Blaina vzít?

„To není omezování, lásko,“ mrkl na něj kudrnatý chlapec. „Prostě na něj zapomeň, mezi vašimi rodiči to není zase tak vážné, abys ho musel vídat denně. Máš tu mě, kamarády ze sboru, jdeš na perfektní vysokou, nic ti nechybí, ne?“

„Máš pravdu,“ přiznal. „Máš naprostou pravdu. Je na čase začít si tenhle život užívat.“

**

Netrvalo to tak dlouho, co se Kurt se Sebastianem setkal znovu – a opět na nečekaném místě.

Zrovna vycházel z učebny dějepisu, když se před ním vysoký mladík zjevil.

„Co tu děláš?“ zavrčel na něj.

„Říkal jsem si, že tě přijdu pozdravit a podívat se na váš sbor. Přidal jsem se ke Slavíkům, jak jistě víš od Blaina a-“

„Nemohl by jsi prostě vypadnout? Opravdu na tebe nemám náladu!“ Kurt v tu chvíli vypadal skoro jako bůh pomsty.

„Mě se nechce, však víš… chtěl jsem zjistit, jak na tom jste a-“

„Proboha! Co nechápeš na tom, že buď půjdeš dobrovolně nebo tě někdo vyrazí?“ rozkřikl se brunet a několik lidí se po něm otočilo. V tu chvíli se k němu také přimotal Puck a Sam, jeho kamarádi z Glee klubu a fotbalisté.

„Děje se něco, Kurte?“ ptal se jej mladík s čírem a už, už si povytahoval rukávy.

„Otravuje tě tenhle?“ přidal se i blonďák.

„Mohli byste ho odsud vyhodit, přišel šmírovat sbor.“

„Ale, takže ti idioti z Daltonu si myslí, že na nás můžou tak snadno?“ Puckerman se zdál naštvaný, což u něj nikdy nevěštilo nic dobrého, protože většinou on skončil v ředitelně a osoba, do které se pustil v nemocnici.

„Hele, klid,“ vložil se do jejich debaty sám Sebastian. „Jsem jeho nevlastní brácha a navíc jsme přišel za Blainem.“

„Vyhoďte ho někdo,“ požádal tiše Kurt své kamarády a měl co dělat, aby do něčeho, nebo spíš někoho, nepraštil.

Zdálo se, že chlapci vedle něj s tím nemají problém a prostě studenta Daltonu popadli a táhli pryč. V tu chvíli se také za modrookým brunetem objevil jeho přítel.

„Co tu chtěl?“ ptal se nejistě, jako by se bál Kurtovi reakce.

„Zjistit, jak je na tom náš sbor,“ zamumlal mladík před ním a konečně se k němu otočil. „A taky mluvit s tebou.“

„Se mnou?“

„Jo, očividně… já nevím… proč o tobě mluví vždycky tak…“

„Jak?“

„Jako kdyby tě chtěl pro sebe.“

„To je blbost, lásko!“ rozesmál se kudrnatý chlapec a lehce stiskl přítelovu ruku. „A i kdyby nebyla, jak jsem ti už jednou říkal, on mě vůbec, ale vůbec nezajímá.“

„Já vím, ale ten pocit je šílený.“

„Vůbec na to nemysli,“ zašeptal Blaine, a poté udělal něco, čím Kurta překvapil – lehce přitiskl své rty na ty jeho a zdálo se, že se nezajímá, zda je někdo uvidí. Už ne.

**

Sebastian se posadil do místnosti plné chlapců v uniformách. Rychle je všechny přelétl pohledem a slabě se usmál.

„Vyzveme Nový směr na pěvecký souboj. Jsem si jistý, že jim to můj nevlastní bratr bude kazit, pokud se mi povede ho dneska večer pořádně vytočit. A možná se k nám nakonec vrátí Blaine,“ oznámil neutrálním hlasem, jako by o nic nešlo. Místnost v tu chvíli vypukla v jásot a jeho napadlo, že on sám by byl takovými přáteli zklamán, ale přesto mlčel – jemu se tahle reakce náramně hodila do jeho plánů. Pravděpodobně tím dostane svou matku od toho Hummela, jehož nemohl vystát a jako takovou odměnu by si mohl vzít Blaina – kudrnatého mladíka, jenž se mu zalíbil ihned, jak jej zahlédl.

„Určitě tohle chceme Blainovi udělat?“ ozval se jeden ze Slavíků – zavalitý chlapec, kterého Sebastian nikdy neměl moc v lásce.

„Potřebujem Blaina,“ namítl Jeff.

„To sice jo, ale on je na McKinleyově šťastný. Má Kurta… nemůžeme je nutit se rozejít.“

„Trente,“ povzdechl si Nick, „pokud chceme vyhrát soutěž, potřebujeme našeho starého dobrého sólistu. Ať už s Kurtem nebo bez, smiř se s tím.“

Mladík raději mlčel a jen ustoupil do pozadí. Sebastianovi se prohnalo hlavou něco jako: Hodný pes, ale nahlas neřekl nic a jen vstal.

„Dneska večer to Hummelovi navrhnu, nějaké nápady kde ten souboj uskutečnit?“

„Tady, budou na neznámé půdě, většina z nich teda,“ navrhl David.

„To by šlo,“ přitakal brunet. „Na zbytku se dohodneme později. Já budu muset běžet. Už se těším, až Kurt zjistí, že se mnou dneska večeří.“ S těmito slovy vyběhl ze zkušebny a ostatní jen zakroutili hlavou. Tenhle plán se jim sice nezamlouval, ale nikdo se neodvážil nic namítnout. Bylo to zvláštní, jako by se Sebastian stihl během pár týdnů pasovat na jejich vůdce.

**

Mladý Hummel stál s pusou dokořán a zíral před sebe. Přímo před ním, v jeho kuchyni seděl ten protivný Smythe a šklebil se na něj. Měl sto chutí vzít něco pořádně těžkého a praštit jej tím přes slizký obličej.

„Co tu děláš?!“ vyjekl nechápavě.

„Dneska jsme tu s mamkou na večeři. A já vařím, nabídl jsem se. Jde mi to v kuchyni docela dobře. Přijde i Blaine?“ Seb vyskočil na nohy a vrátil se ke sporáku, kde už stálo několik hrnců.

„Ne,“ procedil mezi zuby Kurt.

„To je docela škoda. Ale napíšu mu, třeba si to rozmyslí…“

„To jsi vážně takový idiot?“ Nevydržel to brunet a rozkřikl se.

„Nečil se, bráško, vrásky se dělají snadno.“

Kdyby v tu chvíli do kuchyně nepřišla Carole, Kurt by byl nejspíš opravdu sprostý – místo toho se ale sebral a odešel.

Zamířil rovnou ven, ke se svému autu. Neměl sílu na to být se Smythem pod jednou střechou. Měl jasný cíl, kam pojede – ke svému příteli. Pro jistotu ještě vypnul telefon, protože nechtěl být rušen, a poté se konečně rozjel.

Zazvonil u Andersonů doma a chvíli se nic nedělo, ale po pár okamžicích se přeci jen rozsvítilo v chodbě a otevřely se obrovské, dřevěné vstupní dveře, za kterými stál Cooper. Jako vždy měl na sobě polo-rozepnutou košili a tmavé rifle.

„Zdravím, Kurte!“ usmál se brunet. „Jdeš za Blainem? Je nahoře, před chvílí něco hrál.“ Jen co to dořekl se ozval opět zvuk klavíru.

Prohledal jsem sám,
Prohledal jsem každej kout,
Vše v černobílé.

Blainův zpěv, jenž se rozlehl domem, na pár okamžiků vzal slova jak jeho příteli, tak jeho bratrovi. Oba se na sebe překvapeně podívali, ale usmívali se.

„Půjdu za ním,“ špitl Kurt a Cooper jen přikývl. Modrooký mladík se tedy vydal po točitém schodišti a zamířil přímo do místnosti na konci chodby, již měli Andersonovi zařízenou jako hudebnu. Bylo v ní několik nástrojů, včetně obrovského černého klavíru, a také harfa, na kterou sice nikdo nehrál, ale byla to rodinná památka.

Pod duhou jsem stál,
Prosil barvy nehasnout,
Do týhle chvíle.

Svítí tvůj stín, cítím jak vím,
Že víc,
Už barvám tvým se nejde bránit.

Kurt neměl tušení, jaký song to jeho přítel hraje, ale jen co jej spatřil, rozzářily se mu oči. Miloval, když mohl pozorovat Blaina při hraní – ne jen, že se mu to zdálo nesmírně přitažlivé, ač si to nedokázal vysvětlit, ale také měl pocit, že je to něco, co mezi sebou mají jen oni dva. Ano, jeho přítele sledovali při vystoupení desítky, zda ne stovky lidí, ovšem tohle bylo něco jiného.

Příboj poznání
Stínovanej tuhou krás
Barví všechno kolem nás a 
Křídou tě ztvárním
Svět černobílej nevnímám
Kaleidoskopem tvým se podívám

Světlo svíčky vykreslí
Nekonečno na tvůj klín
Třpytíš se krásou.

(Fate Magazine – Barevná / Colourblind)

Jen co kudrnatý mladík dozpíval, Kurt se vydal k němu a objal jej zezadu okolo krku.

„Co tu děláš?“ otočil se na něj překvapeně, s úsměvem na rtech, Blaine.

„Řekněme, že doma bylo moc dusno a moc přelidněno, než abych tam zůstal,“ povzdechl si brunet.

„Ale ne, lásko, co se stalo?“ Jeho přítel jej k stáhl k sobě a položil mu ruce okolo pasu.

„Přišel jsem domů a tam ten idiot. Prý, že bude vařit večeři…“

„Nerad ruším,“ ozvalo se od dveří. Stál mezi nimi Cooper s telefonem v ruce. „Ale volá tvůj táta, Kurte, chce s tebou mluvit.“ Došel až k oběma chlapcům a aparát předal příteli svého bratra.

„Díky,“ špitl chlapec.

„Co se děje?“ promluvil poté do telefonu.

„Co se děje?“ vyjel na něj otec. „Jen tak si odejdeš, aniž by jsi něco řekl a ptáš se, co se děje?“

„Prostě jsem nemohl být s tím idiotem v jedné místnosti, tati!“ odpověděl podrážděným tónem.

„Takhle o něm nemluv, Kurte!“ varoval jej Burt. „Nic ti neudělal!“

„Nic mi neudělal? To, jak se mi motá do vztahu s Blainem není nic?“

„Tohle by přeci Sebastian neudělal-“

„Jasně, zastávej se ho,“ prskl modrooký chlapec. „Dokud si neuvědomíš, kdo je tvůj syn, doma mě nečekej!“ S těmito slovy telefon položil a teprve poté mu došlo, co vlastně řekl.

„Ach můj bože,“ zašeptal, ale jediné, co cítil byly Blainovy ruce, které se okolo něj omotaly a pevně jej k sobě přitiskly.

„Šššš, jen jsi to ze sebe potřeboval dostat,“ uklidňoval jej kudrnatý mladík a rozmýšlel se, zda Kurtovi říct vše, co se dnes stalo.

„Přehnal jsem to.“

„Nepřehnal,“ namítl a podíval se svému příteli do očí. „Sebastian mi dneska psal,“ přiznal. „Přísahám, že jsem mu ani na jednu zprávu neodpověděl, můžu ti ukázat historii-“

„Já ti věřím, Blaine,“ přerušil jej Kurt. „Proč ti ale psal?“ věnoval mu jeden zmatený výraz.

„Pozval mě na rande.“

„TEN…!“ Brunet naštvaně vyskočil na nohy a snažil se uklidnit.

„Klidně mu rozbiju hubu za tebe,“ ozvalo se od dveří – oba chlapci se prudce otočili.

„Pardon, ale nešlo to přeslechnout,“ omlouval se Cooper, který se tvářil značně naštvaně. Měl totiž přítele jeho bratra skutečně rád – ostatně právě Kurt byl ten důvod, proč se nakonec s bratrovou orientací smířil, díky jejich vztahu pochopil, že tohle skutečně může fungovat a není na tom nic divného.

„Myslím, že to zvládnu sám,“ dostalo se mu odpovědi.

„Nikdo nic zvládat nebude,“ vložil se mezi ně Blaine. „Necháte to být, oba dva.“

„Ale-“

„Žádné ale, Coope!“

„No dobrá. Ale… znamená to, že tu Kurt na pár dní zůstane?“ V očích se mu objevily pobavené jiskřičky.

„Nemůžu tu zůstat,“ namítl modrooký chlapec.

„Ale můžeš, právě jsi to řekl tvému otci. A tady jsi víc než vítán, to víš. Navíc, naši jsou pořád pryč, vrací se až za týden.“

„Já nevím-“

„Vsadím se, že ti táta zítra zavolá s omluvou, lásko,“ promluvil Blaine. „Dneska zůstaň tady a je to, ano?“

„Nebude vám to vadit?“

„Ani v nejmenším!“ ozvalo se unisono od bratrů Andersonových.

**

Sebastian seděl ve svém pokoji a mračil se na všechny strany. Nic nevycházelo podle jeho plánu. Zdálo se, že to co mezi sebou mají Hummel s Blainem je mnohem silnější, než čekal. Nedařilo se mu je dostat od sebe a do toho všeho dostal vynadáno od své matky. Prý by se měl víc snažit a nestrkat nos do věcí, do který mu nic není.

Prý nic není, pomyslel si hořce. Je mi do toho všechno. Nechci, aby si máma zničila život znovu.

Zapnul svůj notebook a otevřel internetový prohlížeč – jeho první zastávkou byl facebook. Chtěl se podívat, zda si to náhodou Blaine nerozmyslel a zdali mu na pozvání na rande neodpověděl. Ovšem jeho schránka zela prázdnotou. Nahlédl tedy do seznamu uživatelů, jenž jsou online a s potěšením zahlédl jméno mladého Andersona.

'Stále sis to nerozmyslel?' Napsal mu, ale zpráva opět nepřicházela. Během pár minut byl Blaine offline, a tak se i Sebastian odhlásil a zamířil rovnou do sprchy.

Přemýšlel nad tím, zda má cenu tohle dotáhnout do konce.

Co by mi na to řekl Eugene?, znovu si vzpomněl na onoho francouzského chlapce, kterého musel nechat v minulosti. Byla to jeho první opravdová láska. Měl pocit, že jim nic nechybí, byli šťastní, všichni jim to přáli, ale poté přišla ona děsivá zpráva. Jeho otec si našel milenku, a tak byl nucen se s matkou vrátit do Států. Zdálo se, že na svého bývalého přítele zapomněl, ale poté uviděl toho zatraceného Hummela. Tak moc mu jej připomínal – úplně vším. Stejný vytříbený vkus oblékání, podobný hlas, dokonce měli stejnou barvu vlasů, a také měl Kurt perfektní vztah. A on mu jej záviděl. Chtěl jej rozbít – stejně tak, jako bylo rozbité jeho srdce.

Na moment zavřel oči. Viděl před sebou onu úžasnou tvář, měl pocit, že může slyšet všechna ta slůvka, jenž mu Eugene šeptal svým roztomilým přízvukem. Dříve si myslel, že je to za ním, ale zřejmě se mýlil.

Zničeho nic se mu zdálo, že se svým bývalým musí mluvit, ať se děje, co se děje. Vypnul tedy vodu, zabalil se do županu a zamířil zpět do ložnice. Tam si lehl s notebookem na klín a znovu se přihlásil na facebook. K jeho překvapení byl mladý Francouz online, ač u nich muselo být už dávno po půlnoci.

'Eugene?' Oslovil jej a kousl se do rtu.

Co to zase dělám?, ptal se sám sebe.

'Sebby?' Dostalo se mu odpovědi. 'Děje se něco?'

'Potřebuju tě.'

'Stalo se něco? Víš, že tu jsem pro tebe.'

Tohle Sebastiana nikdy nepřestalo udivovat. Když Eugenovi oznámil, že musí odjet do Států, jeho, tehdy ještě přítel, se zdál podivně v klidu – řekl, že to chápe, že jej to sice neuvěřitelně bolí, ale ať se děje cokoliv, on tu pro něj bude vždy.

'Dostal jsem se do něčeho, z čeho už se zřejmě nevymotám.'

'Všechno má řešení, Sebby. Co se stalo?'

'Stal se ze mě parchant.'

Sám tak úplně nevěřil, že to skutečně napsal, ale jeho bývalý přítel, jako by jej donutil, ač nic neudělal, zpytovat svědomí.

'Tak jím přestaň být.'

'To není tak snadný. Něco jsem slíbil a abychom to mohl uskutečnit…'

'Žádný slib ti nestojí za to, aby ses takhle ponižoval!“ Přišla mu rázná odpověď. Zamyslel se nad tím. Slíbil Slavíkům, že letos vyhrají soutěž a byl si jistý, že k tomu potřebují Blaina. Co kdyby ale tohle porušil?

'Nechci zklamat své nové a jediné přátelé, které tu mám. A navíc… můj nový, skoro nevlastní bratr. Tak strašně ho nenávidím.'

'Co ti udělal?'

'Nic. Má perfektní život, takový, jakého jsem se já musel vzdát.'

'Sebby,' oslovil jej Eugene zdrobnělinou, kterou mu říkal jen on. 'Potřebuješ se přes tu závist dostat. Oba víme, že někde uvnitř jsi úžasný, citlivý kluk. Proč tuhle stránku schováváš? Přej to tvému nevlastnímu bratrovi, buď jeho kamarádem a třeba pak bude snazší získat perfektní život zpět.'

'Je to nemožné. Dokud jsi ty ve Francii, je to nemožné.' Odpověděl mu Sebastian a zničeně si položil hlavu na stůl.

Vybavily se mu vzpomínky na loňský rok – v tuhle dobu seděli s Eugenem někde v autě, pozorovali noční oblohu a užívali si společné chvíle, jenž se kvapem krátily, ale oni o tom neměli ani tušení.

Znovu zvedl hlavu a přečetl si zprávu od svého bývalého přítele.

'Musíš se přes to dostat. Aspoň teď.'

'Aspoň teď?' Ptal se Sebastian zmateně.

'Sám víš, že mě od příštího roku čeká vysoká škola. Přemýšlel jsem nad Harvardem a rodiče kupodivu neměli nic proti.'

'A to mi to říkáš jen tak?' Vysoký brunet měl co dělat, aby své emoce ovládl. Co teď? Měl se začít těšit? Ale nic přeci nebylo jisté a Eugene neřekl, že skutečně přijede.

'Chtěl jsem ti to říct, až to bude jisté. Ve chvíli, kdy budu mít papír o přijetí.'

'To je úžasné, to je prostě…'

'Nešil, Sebby, a raději jsi napravit pár věcí, nechci přijet a vidět, jak tě každý nenávidí.'

'Máš pravdu,' uznal Sebastian a zhluboka se nadechl. 'Musím jít napravit pár věcí.'

Vysoký brunet moc dobře věděl, kde Kurta i Blaina najít, ale rozhodl se nechat omluvu jim dvěma až jako poslední. Teď zamířil za svou matkou, jež jak čekal, našel v kuchyni. Chvíli sledoval, jak s hrnkem kávy sedí nad nějakým časopisem, a poté na ní promluvil.

„Mami?“ oslovil ji tiše. Ihned se na něj zvědavě otočila.

„Děje se něco?“ optala se jej Carole.

„Mohl bych s tebou chvíli mluvit? Máš čas?“

„Samozřejmě,“ přikývla, „pojď sem ke mně. O co jde?“

„Chtěl jsem se omluvit,“ zašeptal a došel ke stolu. Smutně sklopil hlavu, protože měl pocit, že se své matce do očí podívat nedokáže.

„Snažil jsem se tvůj vztah s Burtem zničit. Myslel jsem si, že on pro tebe nebude dost dobrý a… omlouvám se, chci abys byla šťastný a to očividně s ním jsi.“

„Jsem ráda, že sis to uvědomil,“ odpověděla mu s úsměvem baculatá žena a vzala jej za ruku.

„Opravdu jsme byli s Burtem z celé té války mezi tebou a Kurtem špatní-“

„Hned zítra se mu omluvím,“ vyhrkl najednou Sebastian.

„Co se stalo, že tě to donutilo změnit názor, Sebe?“

„Eugene,“ přiznal tiše. „Psali jsme si a on…“

„Má na tebe skvělý vliv, já vím.“

„A možná, že přijede do Států na vysokou.“ V jeho hlas bylo znáš nefalšované nadšení.

„To je úžasné!“ usmála se jeho matka. „Byla bych opravdu ráda, pokud by jsi ho měl po svém boku, Sebe. S ním jsi byl… sám sebou. Klidný, vyrovnaný. Poslední dobou tě ani nepoznávám.“

„Já sebe taky ne,“ špitl. „Nechci být tím, koho všichni nenávidí.“

„Tak jím nebuď,“ usmála se Carole a objala jej. „Buď sám sebou a přestaň se starat o životy ostatních.“

**

Sebastian ležel ve svém pokoji a bylo mu jedno, že už je dávno po půlnoci – spánek se k němu ne a ne dostavit. Neustále přemýšlel o tom, zda je správné, že se rozhodl poslechnout Eugena a všem se omluvit a zklamat své nové přátelé.

Pomalu vstal a došel až k oknu, kde se posadil na parapet – venku svítil srpeček a na obleze se objevilo několik hvězd.

Vypadají jinak než ty ve Francii, napadlo jej a smutně se usmál.

Haló, haló.
Je tam někdo?
Protože nic neslyším,
Sám, sám,
Opravdu nevím, kde je svět, ale teď mi chybí.

Začal si potichu prozpěvovat a znovu se přistihl, že vzpomíná na svého bývalého přítele. Ale ne jen na něj. Vzpomněl si také na svého otce – na muže, jehož chyba zničila život tolika lidem. Ne jenže rozbila jejich rodinu, ale teď ubližovala i náhodným kolemjdoucím, jak jim ve své hlavě Sebastian říkal.

Opravdu je to jeho vina?, ozval se hlásek v jeho mysli. Není to náhodou tvá vina? Je a ty to víš. Ví to tvoje matka, Eugene…

„Eugene,“ zašeptal a opřel si hlavu o chladnou okenní tabulku.

Poslouchej poslouchej,
Stačil by mi tvůj šepot kdyby,
To bylo to jediné, co můžeš dát,
Ale tak to není, není,
Mohla by jsi přijít a zachránit mě,
Snaž se mi to bláznovství dostat z hlavy.

(Echo – Jason Walker)

Přál si, aby tu teď jeho bývalý byl, objal jej a řekl mu, že to bude v pořádku, protože on je zde pro něj, pomůže mu a podrží jej nad vodou.

„Měl bych se přes to dostat,“ zašeptal chlapec a sklouzl z parapetu pevně rozhodnut jít teď už opravdu spát.

**

Kurta nečekalo moc příjemné probuzení, ač se jindy vedle svého přítele probouzel opravdu rád. Jenže dnes v tom bylo něco jiného. Jen co otevřel oči vzpomněl si na včerejší hádku se svým otcem, ze které mu bylo mizerně. Dovolil, aby se nějaký cizinec postavil mezi jeho rodinu a teď se za to nesnášel.

Posadil se na posteli a vůbec nevnímal, že vedle něj leží Blaine a dál klidně spí. Rozhlédl se po pokoji a když si uvědomil, že už musí být opravdu pozdní ráno, rozhodl se, že vstane. Jeho příteli by určitě nevadilo, kdyby si zašel do kuchyně pro něco k pití.

Vstal tedy, převlékl se do oblečení, jenž si vypůjčil ze skříně, a poté zamířil do koupelny, aby si opláchl obličej a vyčistil zuby – už dávno tu měl svůj kartáček, jelikož jej tu jednou zapomněl a Blaine jej donutil ho tu nechat.

„Dobré ráno,“ zaslechl za sebou jen co vešel do obrovské kuchyně v přízemí Andersonovic domu. Prudce se otočil a spatřil před sebou svého švagra.

„Dobré,“ odpověděl mu.

„Dáš si kávu a snídani? Zrovna jsem udělal toasty,“ chlubil se Cooper, jehož to k překvapení všech členů rodiny, vždy bavilo nejvíc právě u sporáku.

„Budu ti za to vděčný,“ usmál se brunet a posadil se na barovou stoličku, jež byla kousek od něj.

„Brácha ještě spí?“ vyptával se mladý Anderson.

„Jo, nechtěl jsem ho budit.“

„Pořád máš depku?“ uhádl správně vysoký mladík. „Jsem si jistý, že to bude v pohodě, Kurte. Tvůj táta je skvělý člověk.“

„Když já prostě… nechápu co se stalo.“

„Zamiloval se a má růžové brýle. Budeš s ním muset pár dní přetrpět.“

„Asi mu zavolám,“ povzdechl si modrooký chlapec.

„Pokud myslíš, že je to dobrý nápad, do toho,“ povzbudil jej Cooper a postavil před něj hrnek s horkým kafem a talíř s toasty.

„Díky,“ usmál se Kurt a vytáhl z kapsy svůj telefon, aby mohl vytočit tátovi číslo.

Burt mu to zvedl až po třetím zazvonění, což ale bylo úplně normální.

„Kurte,“ ozval se překvapeně jeho hlas. „Myslel jsem, že o tobě pár dní neuslyším a budeš se schovávat u Andersonových.“

„Přepískl jsem to,“ přiznal chlapec. „Omlouvám se, tati. Minimálně jsem ti měl dát vědět kam jedu a proč…“

„Neomlouvej se, Kurte,“ zarazil jej Burt. „Jediný, kdo to komu dluží omluvu jsem já. Mluvil jsem s Carole, Sebastian přiznal, že to všechno skutečně dělal. Měl jsem ti…“ Kurt ovšem dál neposlouchal. Stačila mu ta slova a přiznání.

„On to přiznal?“ ptal se zmateně.

„Ano, prochází si těžkým obdobím a podle Carole tobě a Blainovi záviděl váš skvělý vztah, protože on sám musel jeden takový nechat ve Francii. Byl k tomu donucený a hodně ho to sebralo.“

„Páni,“ ušklíbl se Kurt, i když mu na jednu stranu bylo Sebastiana líto. On sám si nedokázal představit, že by byl nucen se svého přítele vzdát.

„Prý s vámi oběma chce mluvit, předpokládám, že se zastaví u Andersonových, tak ho prosím tebe nevyhazuj a-“

„Poslechnu si, co má na srdci, slibuju,“ souhlasil brunet.

„Jsem rád, že se to vyřešilo, Kurte.“

„Já taky, tati.“

„Takže s tebou mám dneska počítat?“

„Noo, to nevím,“ modroočko se musel usmát. „Možná tu ještě jednu noc zůstanu.“

„Dobrá, jsem si jistý, že Cooper na vás dva dohlédne, tak se měj, Kurte,“ s těmito slovy Burt zavěsil a Kurt se zvědavě podíval po svém švagrovi.

„Včera jsem s ním ještě mluvil,“ přiznal vysoký mladík. „Volal mi potom, co jsi mu to položil. Bál se o tebe, tak jsem ho ujistil, že tady jsi v bezpečí.“

„Díky, Coopere.“

„Nemáš zač a teď mě omluv, musím pracovat.“ Mladý Anderson zmizel do svého pokoje a Kurt osaměl, ovšem ne na dlouho. Během pár minut se v kuchyni objevil i Blaine.

„Dobré ráno, lásko,“ usmíval se kudrnatý chlapec a posadil se vedle svého přítele.

„Dobré,“ dostalo se mu odpovědi.

„Stalo se něco?“ vyptával se ihned, jak si všiml brunetových smutných očí.

„Mluvil jsem s tátou, už je to v pohodě. Prý se tu staví Sebastian, protože se chce omluvit.“ Jen co to dořekl, domem se rozlehl zvuk domovního zvonku.

„To bude on,“ povzdechl si Kurt.

Pomalu se tedy oba vydali otevřít a když před sebou spatřili vysokého mladíka, jenž jim nějakou dobu znepříjemňoval život, a teď se tvářil jako boží umučení, snad jim ho bylo na moment i líto.

„Zdravím,“ pousmál se slabě Sebastian. „Můžu na chvíli dál?“

„Budeš muset,“ přikývl Blaine a ustoupil ze dveří, aby Smythe mohl projít. Mlčky se vrátili do kuchyně, kde se všichni posadili přímo naproti sobě.

„Poslyšte,“ začal Slavík, ale byl přerušen.

„Prostě nám řekni proč, proč jsi to všechno dělal?“ vypálil na něj kudrnatý chlapec.

„Ze závisti,“ přiznal Sebastian. „A taky jsem tak trochu doufal, že tím dostanu mámu od Kurtova otce.“

„Proč bys to dělal?“

„Nemyslel jsem si, že s ním může být šťastná, ale pak mi došlo, že se mýlím. Nikdy jsem neměl slibovat Slavíkům, že tě přivedu zpět, Blaine,“ podíval se na mladíka naproti sobě, kterému se překvapením rozšířili zorničky.

„Prosím?“

„Chtěli jsme vyhrát Regionálky a na to máme jedině s tebou.“

„A jim bylo jedno, že se snažíš rozhádat mě a Kurta?“ ptal se nevěřícně mladý Anderson.

„Udělali by pro vítězství všechno. Je mi to líto. Opravdu se omlouvám za všechno, co jsem způsobil.“

„Co tě donutilo změnit názor?“ zeptal se tentokrát modrooký brunet.

„Ve Francii… musel jsem tam nechat někoho, na kom mi neskutečně závisí a kdo jako jediný dokáže rozzářit každý můj den. Bez něj jsem… někdo jiný. Včera jsem mu napsal a on… prostě mi řekl ať jsem sám sebou a ne někým, koho ostatní nenávidí, že možná přijede a nechce tu potkat žádného cizince, ale někoho, koho znával dřív.“ Opět mu po tváři stekla slza. „Myslíte, že mi dokážete někdy odpustit?“

Oba chlapci naproti němu se na sebe podívali a zdálo se, že se jim oběma honí hlavou stejné myšlenky.

„Myslím,“ začal Kurt, „že bys tu měl zůstat a říct nám víc o tom klukovi z Francie, pokud přijede, znamená to, že budete zase spolu a já bych měl znát svého skoro švagra, ne?“

Sebastianovi v tu chvíli spadla pusa. Vůbec nechápal, jak je možné, že to šlo tak snadno – ač mu něco říkalo, že se v Kurtovi od začátku pletl a on bude opravdu úžasný člověk.

THE END

PS: komentáře potěší

posted 2 years ago with 1 note
  1. sgjoli said: To je ta povídka, jak má být Burt za potvoru? Mně ani tak nepřišel. :) :D Jak to řekl kdosi v té povídce (Coop nebo Blaine) - má růžové brýle a je holt zamilovaný. :) :) Mně se to líbilo. :)
  2. mishule posted this
t h e m e