THE PRINCE AND THE PAUPER 2: NEW LIFE

AN: V pátek odjíždím, proto tu minimálně 14 dní nečekejte novou kapitolu. Hned jak se vrátím z dovolené na ní začnu pracovat, ale znáte to, napsání + betareading je opravdu tak na dva dny. Díky všem za trpělivost a doufám, že se k povídce po pauze vrátíte! :)

33.kapitola

Blaine seděl u postele svého přítele, lehce tiskl jeho ruku a téměř počítal vteřiny. Čas se mu neuvěřitelně vlekl. Už před hodnou chvílí poslal svou dceru domů, aby si odpočinula. Musel jí ovšem slíbit, že pokud se něco stane, ihned ji zavolá. S Jill takové štěstí neměl, dívka se odmítala hnout z nemocnice. Nabízel jí sice, aby šla s Taylor k nim domů, ale ona odmítla. Právě teď spala stočená do klubíčka na malém dvoukřesle, jež stálo v rohu místnosti.

On spát nedokázal. Pokaždé, když zavřel oči, viděl před sebou Kurta. Vždy se mu vybavila nějaká vzpomínka – více, či méně bolestivá. Snažil se myslet pozitivně, a dal se do vzpomínání na věci, které na svém příteli miloval.

Mířil k domu po příjezdové cestě, v ruce svíral brašnu, již nosil do práce, a na tváři mu pohrával úsměv. Viděl Kurta, jak sedí na lavičce, zády k němu, a čte si. Schválně šel co nejtišeji, aby o něm jeho přítel nevěděl. Když byl až u něj, lehce jej políbil do vlasů.

„Blaine!“ Brunet se na něj otočil a v tu chvíli se rozzářil jako sluníčko. Sundal si z nosu brýle, jež nosil na čtení, a společně s knihou je odložil. „Jsi tu nějak brzo, ne?“ optal se s úsměvem.

„Dneska jsme měli míň práce, tak jsem si říkal, že bude příjemnější strávit odpoledne s tebou, než v práci,“ zasmál se a posadil se na lavičku. Přehodil Kurtovy nohy přes své, a tak se k němu přitiskl o něco víc.

„To rozhodně bude,“ mrkl na něj muž vedle něj a natáhl se, aby jej mohl políbit.

Blaine se nad touto vzpomínkou slabě usmál a otevřel oči. Tiše vstal a sklonil se na Kurtem, odhrnul mu vlasy z očí a lehce jej pohladil po čele.

„Mohl by jsi otevřít oči, lásko,“ oslovil jej tiše, aby nevzbudil Jill.

„Na to nemám sílu,“ ozvalo se. Nevěřícně sledoval, jak se rty jeho přítele hýbou, a poté vlní do jemného úsměvu.

„Kurte,“ vydechl nevěřícně. Jeho slova, jako by probudila dívku za ním. Během chviličky stála vedle něj.

„Tati?“ oslovila muže, ležícího na nemocničním lůžku.

„Jill?“ brunet otevřel oči – jako by odmítal uvěřit tomu, co slyšel. Díval se na dívku před sebou s tázavým pohledem.

„Musela jsem přijet,“ dala se tiše do vysvětlování, zatímco Blaine šel pro sestru. „Když jsi neodpovídal a já volala záchranku… bože, tak hrozně jsem se o tebe bála, tati.“

Kurt v jejím hlase mohl slyšet tu změnu – najednou jej tak oslovovala automaticky, nebyla tu žádná jízlivost, ani donucení. Chtěl jí něco říci, ale přerušil jej příchod lékaře, který se ihned postavil nad něj a usmál se.

„Jsem rád, že jste vzhůru, pane Hummele, pořádně jste nás vyděsil.“

„Co se stalo?“ zeptal se konečně dezorientovaný brunet.

„Vaše tělo mělo nezvyklou reakci na léky. Zrovna nám přišla toxikologie. Jen co je vysadíte, budete v pořádku.“ Lékař to říkal s nezvyklým úsměvem, což překvapilo Jill, jenž byla povětšinou zvyklá na odměřené chování a nepřístupný výraz. Koutkem oka zahlédla, jak muž vedle ní psal zprávu – moc dobře jí bylo jasné, že je určena Taylor.

„Jste si jistý?“ zeptal se najednou Blaine, jehož tvář byla stále neuvěřitelně bledá. Možná by mohl směle konkurovat svému příteli, jenž ležel na nemocniční posteli.

„Jsem, nemusíte se bát.“ Lékař se znovu usmál a zkontroloval několik přístrojů, na něž byl Kurt připojený, a poté se vydal ke dveřím. „Zajdu se na vás za hodinu podívat.“

„Už mě takhle nikdy neděs, ano?“ spustila blondýnka stojící u postele a vyčítavě se dívala na bruneta před sebou.

„Já tebe?“ optal se překvapeně Kurt. „Víš, jak bylo mě po tom, co jsi řekla?“

„Dobrá, před tím jsem to bral, nechtěl jsem z tebe nic tahat, Jill,“ přidal se do debaty zmatený Blaine, jenž stále neměl tušení, co se děje. „Ale o co tady, kruci, jde?“ V tu chvíli se na něj upřely dva smutné pohledy. Viděl v očích svého přítele strach a výčitku a jakmile stočil zrak na dívku vedle sebe, měl nutkání ji obejmout – najednou neviděl někoho, kdo šikanoval jeho dceru, teď viděl bezbrannou holku, která potřebovala pomoc.

„O něco, čeho jsem si měl všimnout už dávno,“ zašeptal tiše brunet a pokusil se posadit. Dva páry rukou jej ovšem zatlačily zpět do postele.

„Ani na to nemysli,“ sykla na něj Jill a zamračila se. Poté se ale zhluboka nadechla a otočila se k Blainovi. „Je tu nějaká, alespoň mizivá, šance, že mi Taylor odpustí?“

„Páni,“ vydechl překvapeně kudrnatý muž. Tahle otázka, jako by mu na moment vzala dech. „Jsem si jistý, že pokud jí dokážeš, že svoji omluvu myslíš vážně, tak se ti jednou bude schopna podívat do očí a říci, že je to v pohodě. Ale je to TJ, odpouštět jí moc nejde. Na to ji v životě zklamalo až moc lidí.“

„Jill,“ oslovil Kurt dívku vedle sebe a stiskl její ruku. „Mám si s ním promluvit? Vysvětlit mu, že-“

„-to nepomůže,“ skočila mu do řeči blondýna a sklopila hlavu.

„Řekne mi konečně někdo, o co jde?“ dožadoval se Blaine opět vysvětlení.

„Nic, jen to, že můj život stojí totálně za nic,“ hlesla Jill.

„Tvůj?“ ujelo nevěřícně Blainovi. V tu ránu schytal nehezký pohled od svého přítele a viděl, jak dívka naproti němu odvrátil hlavu, otočila se a založila ruce na prsou.

„Jo, můj,“ pokračovala. „Táta nikdy nemá čas, doma jsem celou dobu sama, jediná věc, která zajímá moje kamarády je to, zda táta vydělává dost… Nikdo se nikdy skutečně nezeptá, jak se mám, zda jsem v pořádku, nebo jaký jsem měla den.“

Jillina řeč na kudrnatého muže zapůsobila. Najednou se cítil mizerně. Podíval se do pomněnkových očí bruneta na posteli a měl sto chutí si nafackovat, za svá předchozí slova. Nikdy si nepomyslel, že by dcera Kurtova bývalého mohla mít v životě něco těžké.

„A jediného člověka, který se o mě staral, jsem odehnala,“ dodala tiše blondýna a otočila se. V očích měla slzy a spodní ret se jí chvěl.

„Jill, pojď sem,“ požádal ji Kurt a sledoval, jak si sedá vedle něj, na měkkou postel. Poté se nadzvedl a přitáhl ji k sobě. „Já jsem tu pořád, ano? Ty víš, že tu jsem, stačí jen přijít.“

Dívka mu nestihla odpovědět, protože se prudce otevřely dveře a v nich stála Taylor. Chvíli zírala na scénu před sebou s nechápavým výrazem v očích, ale poté dveře opět zavřela a zmizela.

„Kruci,“ ujelo Blainovi a ihned se vydal za ní. Znal ji moc dobře a byl si vědom, že Jillin návrat nebude bezproblémový – jeho dcera byla paličák a pokud si postavila hlavu a zařekla se, že s Grahamovou nepromluví, nic s ní nehne.

Vyběhl na chodbu a rozhlédl se. Spatřil TJ sedět na jedné z laviček, pomalým krokem se tedy vydal k ní a přisedl si.

„Proč se vždycky musí objevit ona?“ zeptala se bruneta po chvíli, aniž by ke svému otci zvedla oči.

„Protože je to jen člověk, jako my všichni ostatní, který má nějaké potřeby a-“

„-Kurtovu kreditku?“ neodpustila si Taylor jedovatý tón.

„Tay, nejsem z ní nadšený, nikdy jí nezapomenu, to, co udělala tobě, ale… něž začneš vyvádět a dělat jakékoli scény, jen mě nech říct, co vím já. O tom, proč je tady, ano?“

„Dobře,“ souhlasila dívka. Její otec se tedy zhluboka nadechl, a poté promluvil.

„Vždycky jsem si myslel, že má perfektní život, její táta je úspěšný newyorský právník, má všechno, na co si vzpomene, nikdy jí nic nechybí… Jen… nemohl jsem se splést víc, Tay. Jill je úplně stejná, obyčejná holka, jako ty. Ale ona doma nemá nikoho, z toho, co říkala… je tam celé dny sama, Timothy se očividně nestará, její přátelé ji využívají kvůli penězům… Neříkám, že ji to omlouvá. Nikdy to nemůže omluvit to, co udělala, jen po tobě chci, abys nevyváděla, protože je tady. Není tu kvůli tobě, je tu kvůli Kurtovi. A ani já, ani ty mu nemůžeme diktovat, zda smí mít v životě někoho, koho vychoval. Na to právo nemáme.“

Na několik okamžiků mezi nimi zavládlo naprosté ticho. Taylor přemýšlela o tom, co se dozvěděla – vlastně ji to ani nijak nepřekvapilo. Nikdy o tom sice nepřemýšlela, ale nedokázala si Timothyho představit jako rodičovský typ, co se své dcery každé odpoledne ptá, jaký měla den a co bylo nového ve škole.

„Dobře,“ přikývla nakonec a vstala. „Půjdu se podívat za tím marodem.“

**

Zack seděl ve svém pokoji a četl zprávu od své přítelkyně. Kurt se konečně probral. Ani nemohl popsat, jak moc se mu ulevilo. Sice to znamenalo, že teď neuvidí Taylor pořádně dlouho, jelikož ona plánovala zůstat v Limě ještě několik dní a on musel do školy, ale to byla jeho poslední starost. Bude se mu stýskat, samozřejmě, ale byl si jistý, že to spolu zvládnou. Nebyl tu jediný důvod, proč by neměli.

Obavy mu ale dělalo něco jiného. A tím bylo chování jeho sestry. Věděl, že si jsou s Jill relativně blízké a poslední dobou spolu trávily více času, než dříve, ale nikdy se o to nestaral. Až do dneška – Zoe byla podivně zamlklá, vyhýbala se odpovědím o tom, proč jejich sestřenice mluvila s Kurtem, a jemu bylo jasné, že ví mnohem víc, než jim říká.

Z přemýšlení jej vytrhla další zpráva: ‘Nevím, kdo je na tom hůř. Zda Kurt po fyzické stránce a nebo Jill po psychické.’

Tyto dvě věty jej naprosto vykolejily, ale donutily jej se sebrat a zamířit za svou sestrou. Došel až ke dveřím jejího pokoje, a aniž by zaklepal, tak vešel dál.

„Zacku!“ ohradila se Zoe.

„To se děje s Jill?“ vypálil na ni. „Proč mi Taylor psala, že je na tom blbě po psychické stránce? Zoe, ty to víš. Ty víš všechno!“

„Ty taky!“ vyjela na něj sestra. „Víš, jaký je Timothy idiot, víš, jak se dokáže chovat k vlastní rodině. A tak si představ, jak se asi chová k vlastní dceři, když neměl problém vrazit pár facek Kurtovi!“

Zoe pravděpodobně řekla víc, než sama chtěla. Polekaně si přitiskla ruku na ústa, ale už bylo pozdě.

„Co jsi to říkala?“ hlesl zděšený Zack. „Zopakuj mi tu poslední větu!“

„Neměl problém uhodit Kurta,“ hlesla dívka a posadila se na postel. Věděla, že právě prozradila něco, co mělo pravděpodobně zůstat už navždy pohřbené v minulosti.

PS: Komentáře potěší! :)